Důsledkem této teologické tradice bylo ale rostoucí odcizení se
klasické kultuře. Skutečná hloubka augustinského myšlenkového světa
směřovala k zúžení rozsahu intelektuální činnosti a k soustředění
veškeré pozornosti na dva klíčové body duchovního života - na Boha
a duši. Tento náboženský absolutismus nenechával prostor ani pro
literaturu, ani pro čistou přírodní vědu. Neboť pro svatého Augustina
vědění, "o které člověk usiluje jen kvůli vědění samému", je neužitečná
zvědavost, jež odvádí jeho ducha od jeho jediného pravého cíle, od
poznání Boha a lásky k němu. Pro člověka je lepší znát Boha než počet
hvězd nebo než hledat skrytá tajemství přírody. "Kdo všechno toto
zná a nezná Tebe, je určitě nešťastný, ale ten, kdo Tebe zná, i když
o ničem jiném neví, je šťastný. A kdo zná obojí, Tebe a ostatní, nebude
z toho šťastnější, nýbrž jen z Tebe." {Augustinus, Confessiones,
V, 3. Srov. X, 35.}
Labels: cirkev
Ale i když se pozdější vývoj řeckých přírodních věd Západu nedotkl,
měla pozdně řecká filozofie, reprezentovaná novoplatonismem,
přímý vliv na novou latinsko-křesťanskou kulturu. Až dosud byla filozofie
na Západě zastoupena hlavně stoickou etikou v té podobě, jak byla
obsažena v rétorské tradici, zejména ve spisech Cicerona a Seneky.
Nebyly v ní ale žádné tvůrčí metafyzické myšlenky, ani původní
psychologická pozorování.
Nyní ale, na samém sklonku epochy římské říše, vydal latinský svět
ve svatém Augustinovi hlubokého a originálního génia, v jehož myšlenkovém
díle se projevila nová křesťanská kultura nanejvýš filozoficky. Augustin
byl svým povoláním rovněž rétor, který dostal od Cicerona jako prvního
podnět k tomu, aby se věnoval studiu filozofie. Ale obrat v jeho životě
nastal teprve až o jedenáct let později, kdy ho zaujaly novoplatónské
spisy, přeložené do latiny konvertitou a rétorem Mariem Victorinem.
Ty ho především přesvědčily o objektivní existenci duchovní
skutečnosti a z nich odvodil své dva fundamentální principy, jež zůstaly
klíčovými body jeho filozofie: pojem Boha jako zdroje bytí a rozumu,
jako Slunce rozumného světa; a pojem duše jako duchovní podstaty,
jež nachází své štěstí v účasti na Nestvořeném světle.
Augustin ale nenašel uspokojení v intelektualismu řecké filozofie.
Nežádal spekulativní teorii pravdy, nýbrž její empirické zakoušení.
Říká: "Platonici viděli sice Pravdu pevnou, nehybnou a neměnnou, obsahující
praformy všech stvořených věcí, ale viděli ji jen zdáli (...), a proto
nemohli najít cestu, po níž by mohli dospět k jejímu tak velkému
a nevypověditelně oblažujícímu empirickému zakoušení." {Sermo
141.}
Tuto cestu našel Augustin jenom v křesťanství v oné nadpřirozené
moudrosti, jež člověku nejen ukazuje pravdu, ale dává mu i prostředky,
jak dospět k radosti z jejích plodů. Svou konečnou podobu získala
jeho filozofie ze zážitku jeho vlastní konverze; poznal zásah duchovní
moci, dost silné na to, aby změnila jeho osobnost a proměnila pojmový
řád rozumu v životodárný řád lásky. Duchovní vývoj, který začal Ciceronovým
spisem Hortensius, končí svými Confessiones,
a sapientia římského rétora nachází své naplnění v contemplatio
křesťanského mystika.
Tak se filozofie svatého Augustina liší od filozofie největšího křesťanského
myslitele řeckého světa, Origena, svým silně osobním charakterem.
Zůstává řeckou svým zdůrazněním existence racionálního řádu prostupujícího
celý svět a svým smyslem pro dobro a krásu všeho stvořeného bytí {Srov.
např. De Trinitate, VIII, 3.}, je však západní a křesťanská
svým velkým zaujetím pro mravnost a zdůrazněním vůle, jíž přiznává
ústřední úlohu.
Augustinova filozofie je zásadně filozofií duchovní zkušenosti, a
jako taková je zdrojem západní mystiky a západní etiky, ale i výchozím
bodem západní tradice filozofického idealismu. V pátém a šestém století
se stal vliv svatého Augustina po celém křesťanském Západě dominantním.
Orosius, Prosper z Akvitánie, Lev Veliký a Fulgentius z Ruspe vesměs
uvažovali augustinsky. A konečně se jeho myšlenky, tradované v zjednodušené
formě Řehořem Velikým, staly duchovním majetkem středověké církve.
Přírodovědecká tradice
žila v pozdní říši dále, byla však omezena
na Východ a dařilo se jí zejména v Alexandrii a Aténách. Od čtvrtého
století bylo snahou aténské školy spojit celý obor řeckých přírodních
věd v jednu organickou jednotu, založenou na novoplatónském metafyzickém
a teologickém učení. Aténští novoplatonici zejména usilovali smířit
Aristotela s Platónem a Ptolemaia s Aristotelem, a proto také nezaměřovali
svoje úsilí na původní bádání, nýbrž na interpretaci a komentování
starých autorit. Jejich učební program se opíral o díla Euklida, Nikomacha,
Ptolemaia, Gemina, Aristotela a Platóna. Avšak význam Aristotela ustavičně
rostl a svého vrcholu dosáhl u alexandrijských filozofů šestého století
- u Ammonia, Simplicia, Damascia a křesťana Jana Philopona -,
kteří byli vesměs zběhlí v antických přírodních vědách. Toto znovu-oživení
Aristotela, které začalo už začátkem třetího století velkým komentátorem
Alexandrem z Afrodisie, mělo pro budoucnost největší význam. Na
latinském Západě se projevilo teprve ve 12. a 13. století, nebereme-li
v úvahu jeho zlomkovitou podobu, zprostředkovanou už dříve Boethiem.
Labels: cirkev
Je pravda, že tento rétorský a literární habitus ducha má své nedostatky,
jež jsou částečně odpovědny za jednu z největších slabostí naší kultury,
za její umělost. Mimoto soužití dvou duchovních tradic rozdílného
původu vedlo v západní kultuře k určitému dualismu a disharmonii,
jaké neznají kultury jednoduššího nebo uniformnějšího druhu. Nelze
také říci, že by rétorská tradice byla dokonalým ztělesněním duchovních
výkonů antického světa. Byl to dílčí a jednostranný vývoj, jenž představuje
pouze jednu stránku helénského génia, který však nedokázal náležitě
ocenit jeho vědecké a metafyzické výsledky. Skutečnou odpovědnost
za to, že středověká kultura nedokázala zachovat dědictví řecké
vědy, nenese církev, nýbrž sami rétoři. Přírodovědecké bádání se
oddělilo od duchovědné tradice rétorů již během pozdně řeckého období
a nemohlo být proto převzato, na rozdíl od literární složky řecké
kultury, latinským Západem. Jediným přírodovědeckým příspěvkem
v latinském jazyce byla souborná díla několika vzdělaných neodborníků,
jako byli Varro a Plinius, a technická díla stavitelů silnic a inženýrů
(gromatici). Za skutečně přírodovědecká díla této doby vděčíme
Řekům, například Galénovi a Klaudiu Ptolemaiovi z druhého
století po Kristu, posledním tvůrčím duchům antické přírodovědy.
Je příznačné, že Galén sice žil a pracoval v Římě, ale jeho
spisy byly přeloženy do latiny teprve až ve středověku.
Labels: cirkev
Smír mezi křesťanstvím a klasickou tradicí ve čtvrtém a pátém století,
který se projeví v patristické kultuře a nové křesťanské poezii, měl
hluboký vliv na utváření evropského ducha. Dnešní doba má sklon pokládat
celou rétorskou tradici za prázdné pedantství a odbýt samotného
Cicerona jako důležitě se tvářícího otravu. Ale jak už jsem ukázal,
vděčíme rétorům a jejich vzdělávací činnosti za přežití klasické
literatury a za celou tradici humanismu. Bez nich by evropská kultura
nebyla jen chudší, nýbrž od základu jiná. Nebyla by žádná tradice
světského vzdělání, žádná světská literatura, s výjimkou minstrelů
a autorů ság. Vyšší kultura by byla zcela náboženská, jak je tomu
v orientálním světě mimo Čínu. To, že se udržely při životě klasická
literatura a rétorská tradice, umožnilo nejen nástup nových literatur
na Západě. Zformovaly také jeho duchovní habitus a založily racionální
a kritický postoj k životu a přírodě, zvláštnost Západu. Soužití těchto
dvou duchovních a literárních tradic - církve a bible na jedné straně,
helénismu a klasiky na straně druhé - zanechalo v naší kultuře hluboké
stopy a jejich vzájemné ovlivňování a pronikání obohatilo západního
ducha takovým způsobem, jak by to sama nedokázala žádná jednotlivá
tradice, jakkoli velká a významná.
Labels: cirkev
V básních Prudentiových
a Paulina z Noly vidíme, jak úcta k mučedníkům,
původně protest křesťanského ducha proti neduchovním nárokům
světské moci, se přeměnila ve společenskou instituci a projev občanské
zbožnosti. U Prudentia nachází stará láska k městskému státu nové
ospravedlnění skrze kult místních světců. Ukazuje, jak se města Hispánie
stavějí před soudný stolec Boží a každé přitom nese relikvie svých
mučedníků. Světec se stal přímluvcem a ochráncem města, které mu
dovoluje podílet se na jeho slávě:
Sterne te totam generosa sanctis
Civitas mecum tumulis; deinde
Mox resurgentes animas et artus
Tota sequeris. {Peristephanon, IV, 197.}
Labels: cirkev
Prudentius
Ale největším křesťanským básníkem byl Paulinův španělský současník
Prudentius, kterého Bentley nazývá křesťanským Vergilem a Horácem.
Ze všech křesťanských spisovatelů zná Prudentius klasickou tradici
nejdokonaleji, a to jak po její literární, tak společenské stránce.
Nezaostává za žádným pohanským básníkem v lásce k vlasti a v
úctě k velkému jménu Říma. Nedívá se na Řím očima Tertuliána a
Augustina jako na pouhé projevy lidské pýchy a ctižádosti. Podobně
jako Dante spatřuje v Římu Prozřetelností určený předstupeň ke
sjednocení lidstva v Kristu. Fabiové a Scipionové byli nevědomými
nástroji božského záměru a mučedníci položili svoje životy za Řím
stejně jako legionáři. Poslední slova svatého Vavřince v Peristephanon
jsou modlitbou za Řím: "Kriste, daruj svým Římanům, aby město, skrze
něž jsi teď ostatní svět sjednotil ve víře, se samo stalo křesťanským.
(...) Kéž poučí vzdálené země, aby se setkaly v jedné milosti. Kéž
se ti Romulus stane věrným a sám Numa uvěří." {Peristephanon,
II, 433.} Teď byla tato modlitba splněna: Řím konzulů a Řím mučedníků
se stal jedním. "Dnes líbají světla senátu práh chrámu apoštolů. Velekněz,
který dříve nosil posvátné pásky na čele, nese teď na čele znamení
kříže a vestálka Claudia klečí před oltářem svatého Vavřince." {Peristephanon,
II, 517.}
Labels: basnici, cirkev
Jeronýmův vliv
nebyl nikým překonán, dokonce ani svatým Augustinem.
Byl to ale vliv učence, nikoli myslitele nebo teologa. V něm se setkaly
dvě velké duchovní tradice, klasická a biblická, a z něho zase vycházely
jako jediný proud, aby oplodnily kulturu středověku.
Vliv klasické tradice je ještě patrnější na nástupu nové křesťanské
poezie. Na Východě však, s výjimkou svatého Řehoře Naziánského,
otrocké napodobování klasických vzorů narušilo veškerou původnost
a spontaneitu cítění. Vrcholným projevem v tomto směru je pokus Apollinária
z Laodicey a jeho syna převést bibli do forem a metrických veršů klasické
poezie. Na Západě přinesl stejný proud převyprávění bible Juvenkem
a důmyslné, ale scestné pokusy zpracovávat ze souvislosti vytržené
Vergilovy verše v básně na biblická témata. Západ však měl mnohem
živější básnickou tradici než Východ, a tu pak během pátého století
zcela přejala nová křesťanská kultura. Paulinus z Noly, jenž našel
spřízněného ducha ve svém anglickém životopisci Henry Vaughanovi,
byl skutečný křesťanský humanista, duchovní předchůdce Vidy a Mantuana.
Nebyl to velký básník, ale člověk vysoké kultury, šlechetné a přitažlivé
povahy. Jeho vliv byl dokonce ještě větší než Jeronýmův nebo Augustinův
v tom, jak dokázal popularizovat myšlenkové bohatství nové křesťanské
kultury ve vzdělaných vrstvách západních provincií.
Labels: cirkev
