Evropa
Přes všechny útrapy a katastrofy stěhování národů uchovávali
vůdci křesťanské
společnosti, takoví muži jako Sidonius Apollinaris nebo svatý
Avitus, víru
nejen ve své náboženství, nýbrž i v poslání římské říše
a v převahu antické
kultury.
Křesťané cítili, že toto dílo nemůže být zničeno, pokud bude žít
církev. Tím,
že se barbaři stanou křesťany - či spíše katolíky - stanou se
také Římany a
sama barbarská záplava se roztříští o skálu Kristovu.." Tak
Paulinus z Noly
píše o jednom křesťanském misionáři (Niketovi z Remesiany):
Per te
Barbari discunt resonare Christum
Corde romano. {Od tebe se učí barbaři opěvovat Krista římským
srdcem.}
Labels: Evropa
V římské Germánii a Británii ji zcela
udusila barbarská
kmenová společnost. Jen v Galii se obě společnosti a obě kultury
střetly za
poměrně stejných podmínek, čímž byly vytvořeny příznivé podmínky
pro proces
jejich sjednocení a sloučení, z něhož mohl vzniknout nový řád.
Než se to stalo, musel být nalezen nějaký jednotící princip.
Nestačilo, že
barbaři tolerovali římskou kulturu a že přijali některé vnější
formy římské
vlády. Skutečným představitelem podrobeného obyvatelstva nebyl
římský úředník
nebo právník, nýbrž křesťanský biskup. Když se na Západě
zhroutila říšská
vláda, zůstal biskup přirozeným vůdcem římských obyvatel.
Organizoval obranu
svého města jako Sidonius Apollinaris v Clermontu; jednal
s barbarskými
náčelníky jako svatý Lupus s Attilou a svatý Germanus s králem
Alanů; a
především byl současně představitelem nové duchovní společnosti
a staré
světské kultury.
Evropa
V Británii však byla situace značně jiná, neboť zde docházelo
k invazím
dvojího druhu. Od poloviny 4. století nevycházelo hlavní
nebezpečí pro římskou
Británii od Germánů, nýbrž od Keltů z druhé strany hranic,
z Irska a Skotska.
Jejich spojené síly v roce 367 zaplavily celou zemi a většinu
měst a
zemědělských statků zničily. V téže době sasští piráti
přepadávali východní a
jižní pobřeží Británie, ale i západní pobřeží Francie.
Tak se římsko-britská civilizace octla mezi dvěma ohni
a zahynula. Posledními
známkami její vitality bylo obrácení jejich keltských nepřátel
takovými muži,
jako byl svatý Ninian a svatý Patrik. Ten druhý byl synem
britského
dekuriona, jenž byl na jednom z mnoha válečných tažení zavlečen
do Irska jako
otrok. Podání, že Sasové byli do Británie povoláni samotnými
římskými
provinciály na ochranu proti Piktům a Skotům, je dost
pravděpodobné. Je to
totiž jen jiný příklad obyčeje, jak usídlit barbarské "spojence"
v
provinciích odměnou za vojenské služby, když odchod legií
nechával velké pásy
země volné a neosídlené. Ale v té době už římsko-britská kultura
skomírala a
další dějiny saského podmanění země jsou dějinami bojů mezi dvěma
soupeřícími
kmenovými společnostmi, z nichž žádná nebyla svou kulturou římská
- mezi
Kelty ve Walesu a Strathclydu a Germány ve východní Británii.
Keltové byli
sice nyní křesťany, ale nebylo to křesťanství říšské církve
s biskupstvími ve
městech a s přísnou hierarchickou ústavou, jak tomu bylo v římské
Británii.
Byl to nový útvar vzniklý naroubováním křesťanství na keltskou
kmenovou
kulturu. Jeho organizační struktura se opírala spíše o místní
kláštery než
diecézní biskupství a největšího rozvoje nedosáhla v Británii,
nýbrž v Irsku,
jež bylo v té době domovem bohaté a původní kultury. Dílo irských
klášterních
škol a irských mnišských světců mělo mimořádnou důležitost pro
evropskou
společnost v období po barbarských vpádech, přesto ale v něm
nelze hledat
hlavní prvek kontinuity s kulturou starověku. Mostem mezi Římem
a středověkem
se stala Galie. Ve středomořských provinciích byly tradice římské
kultury
stále nesmírně silné.
Evropa
Proto také východogermánská království vydržela jen krátkou dobu.
Nebyla
zakořeněna v půdě a rychle zvadla. V Galii byla pohlcena Franky,
v Itálii a
Africe smetena byzantskou renesancí za Justiniána a ve Španělsku
zničena
okupací země muslimy začátkem 8. století. Na Severu však byla
situace jiná.
Západogermánské národy se hrnuly za hranice - Frankové do Belgie
a k dolnímu
Rýnu, Alemani k horními Rýnu a do Švýcarska, Rugiáni a Bavoři
k hornímu
Dunaji - a ovládly celou zemi. Všechny tyto národy byly pohanské,
vedly stále
svůj starý kmenový život a s vyšší římskou kulturou udržovaly jen
nepatrný
kontakt. Nežily jako vojenská aristokracie parazitující na
podrobených
národech jako Gótové; nechtěly žádné dary, nýbrž zem, kde by se
mohly usadit.
Kasta římské pozemkové šlechty byla vyhubena, města v mnoha
případech zničena
a vznikla nová, kmenově organizovaná agrární společnost. Ti, kdo
ze starého
obyvatelstva přežili, se stali otroky a vinaři, nebo žili
v horách a lesích
jako uprchlíci.
Evropa
Tento program nejlépe uskutečnilo ostrogótské království, jež
založil roku
493 v Itálii Theodorich. Žádný jiný barbarský stát nedosáhl tak
vysoké
kulturní úrovně, popřípadě v takové míře nepřejal tradiční formu
římské vlády.
S výjimkou Vandalů v Africe, kteří zůstali nesmiřitelnými
nepřáteli Říma,
ostatní východogermánské národy - Vizigótové ve Španělsku a jižní
Galii,
Suevové ve Španělsku a Burgunďané ve východní Galii - uzavřeli
s říší mír a
přijali nominální status spojenců, stali se foederati.
Byli usídleni jako jakási trvalá vojenská posádka v římských
provinciích
podobně jako v předcházejícím století dočasně v podunajských
provinciích. A
tak žily vedle sebe dva národy, každý z nich se přitom držel
vlastních
zákonů, vlastních institucí a vlastního náboženství; jedni byli
katolíci,
druzí ariáni. Barbaři parazitovali na společenském organismu Říma
a ačkoli
oslabili jeho vitalitu, nezničili ji. Život staré římské
pozemkové
aristokracie pokračoval bez podstatné změny dál, jak to
zjišťujeme z dopisů
Sidonia Apollinara v Galii a Cassiodora v Itálii, a aristokraté
často také
zastávali za nových vládců vysoké úřady, jako třeba právě
Cassidorus.
Labels: Evropa
Evropa
Zdálo se, že v druhém a třetím desítiletí 5. století určitě
nadešly poslední
dny římské říše. Sám Řím byl vydrancován Alarichem, jeho nástupce
zřídil v
jižní Francii vizigótské království, Vandalové dobyli Afriku
a Frankové,
Burgunďané a Alemani obsadili západní břeh Rýna, zatímco Hunové
pustošili
východní a západní provincie. Když ale zmatek ustoupil,
nájezdníci zjistili,
že zničit říši není v jejich zájmu. Gótové byli téměř jedno
století spojenci
říše a posledních 30 let žili usazeni v římských provinciích.
A proto když
dobyli nová území na Západě, nebylo pro ně těžké vytvořit
s římským
obyvatelstvem jakýsi modus vivendi a uznat nominální nadvládu
římské říše.
Sám Vizigót Athaulf prohlásil, že si kdysi přál vymazat jméno
Říma a stát se
zakladatelem gótské říše, ale došel k poznání, že
nedisciplinovaní gótští
barbaři nemají sílu vytvořit stát bez zákonů Říma, a proto nyní
dává přednost
slávě záležející v použití gótské moci k obnově lesku římského
jména. {Orosius, VII, 48.}
Labels: Evropska Unie
Z Milána a Ravenny byli císařové s to zůstávat v kontaktu
se svými
spolucísaři na Východě, ale nedokázali už střežit západní hranice
tak jako z
Trevíru. Galie byla rozhodujícím místem římského systému obrany,
a tak stažení
vlády do Itálie připravilo cestu k rozpadu západní říše. {Srov.
C. Jullian, Histoire de Gaule, sv. VII, kap. 7.}
Theodosiovou smrtí se konečně rozkladné síly uvolnily. Vizigótové
usídlení v
Moesii se vzbouřili a když zpustošili Balkán, táhli na západ do
Itálie,
sledováni novými barbarskými hordami z druhého břehu horního
Dunaje. Velitel
západní římské armády, Vandal Stilicho, dokázal nájezdníky na
krátký čas
zahnat, ale Rýn zůstal po tu dobu nechráněn. A tak poslední den
roku 406
pronikla horda Vandalů a Suevů, vedená všudypřítomnými Alany, do
Galie,
vydrancovala zemi od jednoho konce k druhému a přešla do
Španělska. Celý
Západ byl jeden učiněný chaos; římští generálové, barbarští
náčelníci a
povstalí rolníci bojovali bez rozdílu jeden s druhým. Daleko
odtud v Betlémě
svatý Jeroným píše: "Malý zbytek nás přežil nikoli vlastní
zásluhou, nýbrž z
milosti Boží. Nespočetné divoké národy obsadily celou Galii.
Všechno, co se
nachází mezi Alpami a Pyrenejemi, Rýnem a Oceánem, je zpustošeno
barbary...
Již dříve jsme přišli o veškerý majetek mezi Julskými Alpami
a Černým mořem.
Po dobu 30 roků byla prolomena hranice na Dunaji a lidé bojovali
o půdu říše.
Čas vysušil naše slzy a mimo několika starců ostatní, narození
v zajetí a
obléhaní, si už nenaříkají nad ztrátou svobody, na niž už
i vzpomínka
zanikla. Kdo by ale věřil, že Řím už na své vlastní půdě nebojuje
za slávu,
nýbrž o holý život? A dokonce už ani nebojuje, nýbrž vykupuje si
svůj život
zlatem a drahocennými věcmi." {Epistulae 123, 15-16.}
